MŮJ PŘÍBĚH

Jaké v sobě nosíme programy, tak takové sklidíme výsledky...

Ve svých šestadvaceti letech byla jsem hospitalizovaná v nemocnici s diagnózou - mozková příhoda a ložisko na mozku. Ze dne na den jsem skončila uvězněná v bolestech a odkázaná na pomoc od druhých. Vyhlídky na uzdravení byly nulové. Zástup doktorů ze sebe pouze chrlil jednu nepříznivou prognózu za druhou. Živá - mrtvá, takový byl můj status.

Přála jsem si jediné, ať už to moje utrpení skončí. Ať už je konec. Na pokraji svých sil jsem slíbila sama sobě, že se nevzdám a budu bojovat. "Doktoři museli udělat chybu. Já jsem přece zdravá!" O tři roky později výsledky magnetické rezonance zahlásily: ložisko se ztratilo. Neuroložka to vyhodnotila slovy: "Vy opravdu musíte milovat život."

Moje nemoc mi však pootevřela vrátka k mnohem ukrutnější bolesti. K bolesti z mého dětství. Jak dobře se mi podařilo v sobě ututlat všechny ty hrůzy, kdy jsme se celá rodina strachovali o své životy, utíkali a skrývali se před mafií a únos bratra... Vkročila jsem do dospělosti se sebevědomým projevem bez poskvrnky. Jenomže ta malá, ustrašená holčička pořád ve mně dřímala a čile si notovala to své.

I přesto, že jsem se sebevíc snažila, letmý vzestup střídal o to bolestivější pád. Cítila jsem se tak ztracená pod tíhou velkého otazníku: "Proč zrovna já???" V pozici oběti bylo mi ubližováno ze všech stran a jen tiše vyčkávala jsem, že se něco změní, aby mi bylo konečně dobře. Jenomže v zármutku zlomené duše vyvstával na povrch další otazník: "A zasloužím si já vlastně lepší osud?" Jakoby radostný život byl na příděl jen vyvoleným. "Ale ksakru, kdo tady rozhoduje o tom, kdo si to privilegium štěstí bude hýčkat???" Tak kdo? Jen já sama! Skrz sebe vydala jsem se na cestu tvořivé energie. Těžké okovy životních proher s cejchem - může za to osud rozplynuly se do ztracena. Pocítila jsem obrovský klid, že už nepřežívám, ale naplno žiji. Pochopila jsem, že není nutné v životě trpět. Je však třeba mít život ve svých rukou. To však lze jedině z pozice tvůrce svého života!